Fialové nakladatelství

Bylo jednou jedno kůzlátko. Ale nebylo to jen tak obyčejné kůzlátko. Bylo to červené kůzlátko. A proč že bylo červené?
No to kdysi dávno, za devatero řekami, devatero horami, žila jedna koza s kůžlaty. Bydleli ve starém domečku, a tak si máma koza našetřila peníze, aby pak za ně mohla zaplatit opravu chlívku. Když bylo vše už skoro hotovo, zbývalo chlívek natřít. A tak máma koza vylezla na štafle, vzala si plechovku s barvou a štětec a natírala.... natírala dva dny.... natírala tři dny.,.. a stále natírala a natírala, než k ní přiběhlo kůzlátko a růžkama jí ze štaflí schodilo plechovku s barvou. Ta spadla přímo na kůzlátko a to pak bylo celé od té červéné barvy červené. A dokud se kůzlátko neumylo, je červené do dnes....
KONEC
..............
Jméno: Lů
Autor: Tečka

Byl jeden Spectral a ten šel na večeři tak všechny pozdravil a odeše.
No... šel a šel, až něco našel.... ale nebyla to jeho večeře... Bohužel si v tu chvíli neuvědomil, že ž svou večeři nikdy neuvídí, neboť se jí sám stal... Před ním se totiž do výše tyčil na dvou nohách obrovský Grizli, a svými mohutnými předními tlapami jej svlil na zem.... Spectrala to velice viděsilo, a ztuchnul na místě, nemohl se ani hnout. Mědvěd se pak začal smát a povídá ,,Já něchci sníst tebe.... jen jsem chtěl tu větev s bobulemi, co jsi měl za krkem."....
KONEC
................
Inspirace, jméno a úvod: Špenát
Autor: Tečka

Jednou kdysi dávno, ale vlastně né až tak moc dávno, žil na jednom venkově Růžový Špenát. Měl pro sebe celou velkou louku a denodenně nad sebou nebe modré. Mohlo to vypadat, že musí bejt za to co má absolutně spokojený, ale nebylo to tak. Špenát toho měl hodně, ale jen pro sebe, neměl se s kým každý den podělit o modré nebe, neměl nikoho, s kým by si na velké louce hrál.
Tu se jednou toulal tak po své louce, když cosi zaslechl. Zvuk, který ještě nikdy neslyšel, ale přesto mu přišel tak povědomý a blížilo se to k němu. Byl zvědavý, a tak šel naproti tomu. Stále zrychloval a zrychloval až si všiml, že běží na špatnou stranu. To ale bylo už pozdě, když začal brzdit, narazil do čehosi před sebou. Koukal na to jako na zjevení. ,,To je plot." Ozvalo se za ním. ,,Ohraničuje naše území." Špenát se ohlédl za hlasem. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. To co viděl bylo stejné jako on. Bylo to růžové a on si připadal, jako by se díval do zrcadla. Poprvé v životě viděl někoho stejného jako on. ,,Je nás tu víc." Ozvalo se znova. ,,Támhle." A odběhlo to. Špenát neváha a vyběhl za tím, co vypadalo steně jako on.
Nevěřil svým očím, opravdu jich bylo hodně. Tak se s nimi dal do řeči a už nebyl smutný, protože nabyl sám. Měl spoustu kamarádů, kteří si s nim každý den hráli. Od té doby Růžový Špenát radostné kvíká, vždy když potká dalšího sobě podobného se zatočeným ocáskem, velkými oušisky a celého růžového.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
A s vámi se loučí veselé prasátko Růžový Špenát.
....................
Inspirace jména: Špenát
Jméno: Lů
Inspirace k pohádce: Mustang
Autor: Tečka

Byl rychlý, ale pyšný. Byl to Mustang, oranžový Mustang. Jednou tenhle Mustang projížděl městem. Nudil se, a chtěl si s někým zazávodit. Jenže tu zrovinka nikdo nebyl. Tak jel dál a dál, a benzínové pumpy potka Citroen. ,,Hele ty, nechceš si dát závod? Nechci se vychloubat...." Zasmál se. ,,Ale určitě bych tě porazil." Řekl hrdě Mustang. Ale Citroen si ho nevšímal. ,,Ignoruješ mě? Rozumím, bojíš se, že prohraješ, už těď to víš, mám pravdu?" Citroen zase nic. ,,Srabe! Bojíš se, bojíš se, bojíš, bojíš...." Posmíval se Mustang. ,,Dobře, dobře, hlavně už sklapni." Řekl po chvíli ledově klidným hlasem Citroen. ,,Takže teď a tady. Počkám až budeš připravený, pak to odstartuju." Dodal znuděně. Mustangu přišlo, že se mu posmívá. ,,Jsem vždy připraven, starouši. Takže start!" Řekl, a vyjel od pumpy, směrem k nedaleké vesnici. Citroen jel hned za ním. ,,Projedeme vesnici a první na jejím konci je vítěz." Ohlásil. ,,Pche, tak to mám vyhraný." Řekl si Mustang. První do vesnice vjel Mustang, za ním Citroen. Toto poředí si drželi po celou dobu, co skrze ní projížděli. Mustang si byl už tak jistý, svou výhrou, když uviděl konec vesnice, že přestal dávat pozor na cestu a přesně u jejího konce špatně zabočíl a vjel do pekařství. Rozsypala se na něj mouka, co tam byla připravená. Jeho krásnou oranžovou barvu, překryla bílá mouka a jeho vítězství mu vyfouk Citroen. Teď už na sebe nebyl Mustang vůbec pyšný, spíše litoval toho, že se tak naparoval.
.......................
Inspirace jména: Mustang
Jméno a inspirace k příběhu: Lů
Autor: Tečka

Lidé si meži sebou vyprávěli o tomto místě spoustu historek a příběhů z nichž šla občas hrůza. Jeden z těchto příběhů se donesl i knám, a právě o tom vám dnes budu vyprávět.Všechno to začíná na okraji nedalekého města, kde stálo opuštěné muzeum. Kdysi toto muzeum bylo mezi obyvateli města oblíbené, ale to se změnilo po jedné tajemné noci. Zrovna byl úplněk. Zvěsti o tom, co se za této doby v muzeu děje, kolovali mezi lidmi již dlouhou dobu. Většina z nich, ale temto báchorkám nevěřila. Jednou o tom zaslech jeden z hlídačů v muzeu. Vzal si na tu noc směnu navíc, aby se přesvědčil o pravdivosti, toho co slyšel.
Pomalu se blížila půlnoc a hlídač usínal na pokladně, když ho probudil jakýsi hlasitý zvuk, nějaké rachtání a šumění vycházející z právé chodby, která vedla do zadní části muzea. Hlídač vztal, zapnul baterku a šel na zvukem, které se pravidelně ozývali. Došel do posledního oddělení. Prohledal ho baterkou, ale nic neviděl, ani zvuky se už neozívali. Obrátil se s tím, že se mu to zdálo, když v tu chvíli se těsně za ním ozval řev a on před sebou spozoroval obrovský stín......
Ráno, když přišly ostatní zaměstnanci, nebyla nikde známka ničeho neobvyklého. Ale ať hledali, jak hledali, nočního hlídače nikde nenašli. Jen v místnosti, kde byli napodobeniny bájných monster, příšer a nestvůr, jako je Lochneska, Yeti a další, se našla jeho šepice a baterka. Žádné jiné stopy po něm nebyli. Od tohoto incidentu se každou čtvrtou noc v muzeu strácel noční hlídač, lidi se toho začali bát, a přestávali muzeum navštěvovat. Nakonec se muzea vzdal i jeho majitel a nechal ho zavřít. Po tom, co to udělal, se na tuto událost začínalo pomalu zapomínat, ale někteří lidé stále tvrdí, že když okolo starého muzea procházejí, slyší podívné zvuky a hlasy, které z něho vycházejí.
.......................
Inspirace jména: Yeti
Jméno: Lů
Autor: Tečka

To si to tak jednou z nudy projížděla Mustang ulicemi. Zrychlovala a zpomalovala, jak jen jí napadlo. Pak ale už jen zrychlovala a zrychlovala. Asi jí to začalo bavit. Jela a jela, až před sebou spatřila sloup. Věděla, že by nestihla zastavit a tak se mu driftem vyhnula a jela směr venkov, protože město už měla asi stokrát projeté.
Vůbec nezpomalovala a stále jela a jela dál až byla mimo město. Nakonec už jí přišlo, že se nemůže nic stát a tak jela a přestávala dávát pozor na cestu. Jenže, jako na potvoru jí do cesty skočil králíček. Mustang si toho všimla, ale bylo už moc pozdě na to, aby zastavila. Nevěděla co rychle dělat, a tak zahnula mimo silnici. Naštěstí okolo byla pole. I když, štěstí jak pro koho. Farmáři začali vyvádět, kdo jim to ničí úrodu, právě přichystanou na sklizeň. Opravdu zuřili, ale králíček byl v pořádku. To se Mustang ulevilo. Pak ale uviděla, jak se něco plíží polem. Až se to doplížilo k ní, teprve pak zjistila, kdo to je. ,,Tečko." Řekla jen, přijela k ní a otevřela dveře. ,,Tak kam to bude?" Zeptala se. Zjevila se před Tečkou ako duch, a tak se jí nejdříve lekla. Pak ze sebe ale ,ještě vyděšená, vykoktala. ,,Nikam.... nikam." Pak se trochu uklidnila. Mustang na to ale hned reagovala. ,,Tak to ne... tohle je únos!" Prohlásila s ďábelským úsměvem. Tečka ale vztala ze země, postavila se před Mustang a začala cosi hledat v kapse. Po chvíli z kapsi vytáhla pistolku. ,,Jak je libo. Ruce vzhůru!" Pak se ale zamyslela. ,,Tedy... Kola vzhůru." Opravila se.
,,Co?!" Ozvalo se za nimi. To byla Lů, která se tam zjevila z čista jasna. Obrátila jsem se na ní. ,,Neboj, není nabitá." Ujistila jsem jí. ,,Jen aby." Zamumlala Mustang. Tečka trochu zapřemýšlela. ,,Tak jo, je nabitá, ale je to vodní pistolka, tak se nemusíte bát." Poznamenala. ,,Ááááá já zreznu!" Vykřikla zděšene Mustang. ,,Vždyť jsem ani nevypálila." Pohlédla na ni Tečka nechápavě. ,,Ale kape ti to! Špatně ti to těsní!" Upozornila rychle Lů. ,,To není pravda." Bránila se Tečka. Během toho Mustang zařadila zpátečku aby na ní voda nekapala. ,,Tak co by jsi chtěla od pistolky od vietnamců?" Zeptala se se smíchem Lů. ,,Ale oni říkali, že ta dlouhá léta dobře sloužila!" Pak se Tečka zamyslela. ,,Aha, tak proto netěsní." Docvaklo jí. Všichni tři se tomu zasmáli, Tečka vrátila pistolku do kapsi, a spolu s Lů a Mustang se vrátili zpět do města.
........................
Inspirace k příběhu: Mustang, Lů, Tečka
Autor: Tečka

Tatranka... všichni ji zajisté znáte. Ale to tomu tak jednou bylo, že si usmyslela, že dokáže něco velkého. Něco, co ještě žádná jiná tatranka nedokázala. A tak přemýšlela a přemýšla, co by bylo nejlepší. Po dlouhém rozhodování si konečně ujasnila, co udělá. Rozhodla se, že se dostane do Tater!
A tak začal celý příběh. Tatranka ale neměla vyhráno tím, že to vymyslela. Byl tu totiž jeden dost podstatný problém. Jak se do Tater dostane?
Už uplynul nějaký ten čas a Tatranku konečně napadl docela uskutečnitelný plán. Počká na nádraží u vlaku, který jede do města, kousek pod Tatrami. Tam se někomu tajně vplíží do nějakého zavazadla a počká, až vlak dojede na stanici v tom městě. Tam se zase osamostatní a domyslí, co dál.
Jak si usmyslela, tak taky udělala. Čekala na nádraží, kde se pak vplížila do jednoho zavazadla. Tam trpělivě a v tichosti čekala, až zastaví vlak ve městě. Vyplížila se ze zavazadla ven a šla se porozhlédnout po nádraží. U vchodu pak zpozorovala autobus, na kterém bylo napsáno ,,Expres Tatry" a hned jí bylo jasné, co teď podnikne. V rychlosti došla až k němu a snažila se do něj nastoupit. Na poslední chvíli se jí to povedlo a ukryla se pod sedačkou. Pak najednou o svém plánu začala pochybovat. ,,Co když je to jen nápis? Co když to jede úplně někam jinam? A jak se pak vrátím?" Opakovala si v tichosti otázky, na které prozatím neznala odpovědi. Po chvíli se ozval hlas. ,,Vítáme cestující v ,,Expres Tatry". Tento autobus vám zastaví na nejvyšším vrcholu Tater, na kterým jen bude moct." Tato zpráva Tatranku velice potěšila a tak si už otázky odpustila a užívala si cestu.
,,Konečná zastávka. Prosím, vystupte si." Ozval se opět stejný hlas a autobus zastavil. Tatranka se už nemohla dočkat, až uvidí zdejší krajinu a vystoupila. Ale co to? S takovou zimou, co tu byla, nepočítala. Severní vítr, který tu vál, tomu taky moc nepomohl. Tatranka teď nevěděla, co má dělat. Byla tu na ní dost zima.
Stála tam, uprostřed prostranství a kdosi si jí všimnul. Člověk přišel až k ní, sebral ji ze země a dal ji do batohu, který měl na zádech. ,,To ne. Už je všechno ztracené. Už se odtud nedostanu." Posmutnila a snažila se smířit s realitou.
Nějaká doba to už byla, co Tatranka bezmocně seděla v batohu. Ale najednou si uvědomila, že se člověk, na jehož zádech byl batoh, zastavil. Nějak se tím moc nezaobírala, do té doby, než se rozjel zip a ona uviděla světlo. Jakási ruka začala vyndávat z batohu jednu věc za druhou, až nakonec vytáhla i Tatranku a ona si hned uvědomila, že vůbec nic neztratila. Viděla, že je kdesi vysoko v Tatrách. Výhled byl opravdu úchvatný. ,,To mi nikdo nebude věřit! Až to budu vyprávět ostatním. Opravdu jsem se dostala vysoko do Tater! Úžasné! Neměla jsem se vzdávat naděje, ale tohle jsem nečekala. Mám opravdu štěstí!" Radovala se Tatranka, a ještě dlouho po tom, co se vrátila domů, na ten úžasný zážitek a krásný výhled nezapomněla.
Nikdo už nevěděl, co si usmyslí příště a co se mohlo stát, kdyby se dostala někam jinam, ale to také nikoho, ani Tatranku, už netrápilo.
..........................
Inspirace jména: Tatranka
Jméno: Mustang
Autor: Tečka

Stalo se to před pěti lety. Tenkrát byli prázdniny a já s kámoškou jsme byli na táboře. Bylo to někdy v prostředku tábora. Byli jsme jen my dvě sami ve velkém pokoji, nakonci chodby ve druhém patře budovy.
Byla noc, venku fučel silný vítr a my si bezstarostně spali. To až toho rána začalo vše, co tento tábor, pro většinu jeho účestníků, oživilo. Kámoška vztala a zeptala se mě, proč jsem večer byla u její postele. To jsem ale hned popřela. Řekla jsem jí, že já večer nikde nebyla, že jsem spala. A tu to bylo. Kámoška přišla s tím, že prý u její postele někdo večer byl. Mohli to být někteří ze zdejších ošetřovatelů. Ale i ti to prý popřeli. Zjistili jsme také, že ráno bylo otevřené okno u její postele a to se od té doby špatně zavíralo. Ale ještě, než jsme šli spát, všechna okna jsme zavřeli. Byla tu ale stále možnost, že za to mohl částečně ta noční vichřice. Na chvíli nás to uklidnilo, než se o této události dozvěděli další holky z tábora. Tu vyšlo napovrch, že prý se snažili vyvolat v jednom pokoji ducha. Také tvrdili, že se jim to povedlo i když ducha neviděli. Podle jejich vyprávění mu řekli aby dal nějak najevo, že je u nich. A v tom okamžiku prý spadla skříň nebo cosi ze skříně. Už si to tak přesně nepamatuji, ale tenkrát se o tom dost mluvilo. Také to s otevřeným oknem se několikrát ještě opakovalo. A slýchávali jsme, že i jiné události se stali, které potvrzovali duchovu přítomnost.
Jednou také v noci, jsem se probudila a podívala jsem se směrem ke dveřím. Viděla jsem, že na chodbě se svítí. Chvíli se nic neděla, ale pak někdo vzal za kliku a dvěře se otevřeli. Říkala jsem si, že to bude někdo z holek, nebo noční dozor. Ku podivu nic. Dvěře se otevírali úplně sami. Nikdo za nimi nestál a ani stín, naznačující, něčí přítomnost tu nebyl k nalezaní. Seč se mi opravdu nechtělo, vztala jsem a šla jsem se podívat na chodbu. Nikde nikdo. Tak jsem si šla zase lehnout v domění, že je to sen.
Podruhé mě vzbuďilo, když kdosi přišel do místnosti a řekl ustrašene. ,,Holky vztávejte! Káťa není ve svým pokoji a nikde jí nemůžeme najít." Při tom jsme jak já, tak moje kamoška vylítli z postele. ,,Cože? Jak to myslíte, že jí nemůžete najít? není na zdravotce?" Zeptali jsme se. ,,Ne není a když jsme šli k ní, nebyla tam, jen u její postele bylo otevřený okno." Všechny jsme byli vystrašené, co se to tu vlasntně děje.
Po chvíli ticha a po tom, co jsme si vyměnili svoje bezmocné výrazy, konečně někdo promluvil. ,,Pojďte, musíme toho ducha zase uspat. Nebo už tu nikdo nezbude!" To se ale ozval protest. ,,Jak víš, že je to dílo toho přízraku, či co to je?" Na to padla zase odpověď od jinud. ,,To je jedno, tak či tak, musíme to udělat, jinak nikdy nebudeme moc být v klidu. Taky je šance, že se pak Katka někde objeví." Všechny jsme souhlasili a schromáždili jsme se do vedlejšího pokoje, kde bylo víc místa, a kde taky poprvé ducha vyvolali. Sedli jsme si do kruhu a prostor okolo nás osvětloval plamínek svíčky, která byla ve středu kruhu. Začali jsem odříkávat jakousi formuli, o které se holky domnívali, že to ducha uspí.
Když jsme všichni odříkali a ztichli jsme, nic se nedělo, ale bylo až velké ticho. A pořád nic. ,,Tak vidíte, nic to nedělá!" Ozvala se jedna z holek a vztala s úmyslem odejít. Ale hned po tom, co to dořekla. Všichni zase ztichli. Rozhlíželi jsme se kolem sebe. Pořád ticho. Ale najednou začali okna vydávat skřípavé zvuky, až se všechna otevřela a do pokoe vlětěl prudký proud větru. Plaínek svíčky začal ve větru jakoby tancovat, ale i když by všechny ostatní svíčky už zhasli, tahle ještě svítila. V pokoji panoval zmatek. Pak jsme se ale všechny rychle usadili a vítr z místnosti zmizel. Jen okna po něm zůstala otevřená a plamínek stále tancoval.
Upřeli jsme na něj všechny své pohledy. ,,Duše, jejíž klid jsme narušili." Začala jedna z kamarádek odříkavát. ,,Prosím, vrať se zpět a už nás nadále neděs. A vrať nám Kaťu!" Zakončila řeč a plamínek, jako by reagoval, směřoval zase jen vzhůru a už netancoval. Jen se mírně pohyboval na stranu, jako by ukazoval na zrcadlo. Ohlédli jsem se tedy na něj. Nemohli jsme věřit svým očím. V zrcadle byl rozmazaný černý obrys, jakési postavy. ,, Je nám líto, že jsme tě vyrušili, ve tvém dlouholetém spánku, ale přesto tě prosíme, odejdi." Dodala kamarádka ještě. Obrys v zrcadle, jako by chápal, přikývl hlavou a než dokázal kdokoli, cokoliv říct, opět se do místností vrátil prudký vítr, schodil zrcadlo na zem a zase zmizel okny ven. Okna se hned po tom zavřela.
Plamínek stále plápolal a tak jsme z něho stále nespustili oči. Pak ale z ničeho nic zhasl a po místnosti se rozlehl jakýsi smích.
Všichni jsme se vrátili do svých pokojů a doufali jsme, že to vyšlo.
Druhého rána jsme našli Kaťu, jak leží normálně ve své posteli. Když jsme se jí zeptali, kde byla večer, odpověděla, že přeci ve svém pokoji. To nás velice překvapilo, ale byli jsme rádi, že je zpět.
O přízraku, či co to vlastně bylo, jsme pak až do konce tábora neslyšeli. Jen, když jsme si šli pro kufry, každá z nás na polštáři našla střep. Pravděpodobně z toho zorbitého zrcadla.
...........................
Autor: Tečka

(Noční přízrak II.)
Pevně se uchopila za hlavu. ,,Jauvajs!!! Kde to ksakru..." Rozhlédla se kolem sebe, ve snaze zjistit, kde se právě nachází. Všude kolem tma, zřejmě byla noc. Její pohled se zastavil překvapeně na mohutné budově před ní. Byl zatím vidět jen její černý obrys, když byl měsíc uschován za mračnou oblohou.
Nehybně, překvapeně a vyděšeně postávala na místě, když měsíc opět osvítil prostor v její blízkosti.
,,T-t-to není.... není možný! C-c-co tady dělám?" Ptala se koktavým hlasem sama sebe.
Polkla. Došlo jí, že nemá na výběr, bude se muset jít podívat dovnitř. *Ejhle!* Jako kouzlem se náhle objevila na chodbě uvnitř budovy. ,,To-to... se mi vůbec nelíbí." Začala pomalu panikařit.
,,Tady jsem.... tadyyy.... pomoz mi... pomozzz...." Vyjekla. Ten hlas, jež slyšela, zněl dost tajemně a zoufale. Zahleděla se do temné dlouhé chodby, odkud hlas vycházel. Nastražila uši, zda-li se opět něco ozve. Nic. Váhavě se vydala kupředu.
Po chvíli byla na konci chodby. Nikde nic. ,,Uff, to se mi určitě jen zdálo," oddychla si.
,,Tadyyy...." Úplně zdřevěněla. Hlas se ozval znovu, tentokráte za ní, vycházejíc z pravého pokoje. Opět šla za ním.
Jako jediný ze všech pokojů byl tento otevřený, za to ale snad nejtemnější. Ani okny sem nepronikal svit měsíce. Vešla do pokoje. ,,Tady jsem ještě nikdy nebyla. Co je to za místnost...?" Přestala se pomalu, ale jistě orientovat. Teď už jí nebylo jasné, kde jsou dveře. Pak kde nahoře a kde dole. Temnota všude a žádné světlo na konci tunelu. Cosi se k ní přibližovalo a zlověstně hihňalo. Blíž... blíž... blíž...
*Crrrrr.....crrr....crrrrr!!!* Bleskurychle otevřela oči a sotva popadala dech. ,,Byl to jen sen..." Zhluboka se nadechla a vydechla. Snažila se uklidnit, ale srdce jí stále bušilo dost rychle.
*Crrrr....crrr...rrr..* Budík kdosi vypl. ,,Jsi v pořádku? Dany?" Oslovila ji jiná osoba, která stála u její postele.
,,Jasně že jsem. Naprosto. Jen... jen zlý sen, nic víc," vyhrkla ze sebe Daniela, neboli Dany, jak jí její kamarádka oslovila, rozpačitě.
,,To je dobře, tak koukej vstávat. Za deset minut je snídaně a všichni už jsou v jídelně," oznámila jí. V tu ránu byla Dany na nohou a už hledala, co by na sebe rychle hodila. ,,Proč jsi mě nevzbudila dřív?" Ptala se mezitím Edity. To byla ona, kdo ji vzbudil. ,,Já tě budila včas," bránila se, odešla z pokoje a nechala ji tam samotnou.
,,No konečně!" Volala na ni partička čtyř holek od stolu v jídelně, když ji viděly přicházet. Dany se k nim usadila a rozespale si kousla do chleba. Holky si mezi sebou vyměnily chápající výrazy a daly se do řeči.
Po odpoledním klidu si všichni hezky zalezli do svých pokojů. I Daniela si lehla na svou ustlanou postel a zamyšleně hleděla do stropu.
,,Nezdá se ti nějaká divná? Celej den jako by spala. Skoro nepromluví a ještě k tomu je tak mimo, že se dneska málem zmrzačila na o ty šutry na cestě k mlýnu." Špitla za dveřmi Katka do ucha Editě. ,,Jasně že jo. Tak, dneska měla prý zlý sen, či co, asi to bude tím. Necháme ji být." Obě přikývly a odešly do vedlejšího pokoje.
Tu noc a i následné noci a dny to ale nebylo lepší. Dianě se neustále zdály dokola ty samé sny.
,,Ne! Nech mě! Já... já odsud chci pryč! Slyšíš! Nech mě jít!" Pobíhala sem tam, z chodby do chodby jako v bludišti. Při tom ji stále pronásledoval ten hlas. ,,Pomoccc... musíš.... prosím...."
Ty sny už začínaly být čím dál tím horší a strašidelnější. Už ani nechtěla v noci spát, aby se jí zase něco nezdálo. Editě, Katce, ale ani zbylým dvěma holkám tohle neuniklo. Nakonec jim všechno Dany musela povyprávět a doufala, že se jí tak uleví.
Ale nic se nezměnilo. S tím se muselo něco ovšem dělat.
Po několika dnech, co sny nepřestávaly, se sešly u Katky v pokoji. ,,Tak co jsi nám chtěla Katko?" Ptaly se zvědavě holky. ,,Tohle!" Pravila Káťa a napřáhla proti nim ruku. Držela v ní jakýsi kus skla. Střep. Bylo vidět, že všechny hned pochopily, o jaký střep jde. ,,Duchovo zrcadlo. To je střep z něj, že?" Odvážila se první promluvit Edita. Katka souhlasně přikývla. ,,Máte ho tu taky, nemám pravdu?" Ostatní se po sobě ohlédly a bylo jasné, že tím chtějí říci "ano". ,,Důležité je, aby ho měla Dany," dodala a podívala se na Danielu, která souhlasně přikývla. ,,Dobře, tak teď poslouchej, co uděláme. Četla jsem to v jedné duchařské knize. Až bude půlnoc, musíš být vzhůru. Střep musí být pod oknem, tak, aby na něj mohl působit měsíční svit a......" Pokračovala a pečlivě jí vše popsala.
I když Dany vůbec nechápala, k čemu to bude dobré, nedala to na sobě znát a udělala vše, jak jí poradila Káťa.
Unaveně zívla a ztěžka držela otevřené oči. Do půlnoci zbývala ještě hodina. Jak to má sakra vydržet.
,,Vstávej... vstávej..." ozval se Dany hlas v hlavě. Vstát se jí nechtělo, ani otevřít oči. Myslela si, že ji budí jedna z kamarádek. ,,Vstávej!" Ozvalo se znova a kdosi s ní zatřásl. ,,Cože?! Cože?! Já nespím! Já jsem vůbec neusnula!" Posadila se rychle a začala něco remcat. Promnula si oči a až potom si uvědomila, že na ni nemluvil nikdo, koho zná. Před ní stál nějaký chlapec a s údivem ji sledoval. Daniele se to vůbec nelíbilo. Přišlo jí, že toho chlapce už někde někdy viděla, ale nemohla si na nic vzpomenout. ,,Kdo... kdo... kdo... kdo jsi?... A co děláš v mém pokoji?!" zeptala se třesoucím se hlasem. Chlapec se jenom usmál. ,,Ve tvém pokoji? Rozhlédni se, přijde ti tohle jako tvůj pokoj?" Odpověděl na otázku otázkou. V tu ránu si Dany uvědomila, že vůbec není ve svém pokoji. Co ji ještě víc ale děsilo, bylo, že byli v jeskyni. Byla si tím jistá. Tahle jeskyně se objevovala každou noc v jejích snech.
,,Je to jen sen, je to jen sen...." Opakovala si a štípla se, aby se probudila. Nic se ale nestalo.
,,Z tohohle se jen tak neprobudíš. Lépe řečeno, jsi ve vlastním snu, ze kterého se nemůžeš probrat, ať chceš sebevíc," vysvětlil jí chlapec.
,,Ale musí existovat způsob, ne?!" vyděsila se Dany. Chlapec ji ujistil, že jeden způsob by tu byl, ale nejdříve by musel vědět.... Dál se nedostal, to už ho opět přerušila Dany. ,,Že by to mělo spojitost s tím kusem Duchova zrcadla? Co si to sakra Katka četla!" Říkala si pro sebe. ,,Co jsi to říkala? Ty jsi vlastníkem Duchova zrcadla? To přeci není možné, jeho temná aura by tě zničila." Prohlásil chlapec fascinovaně. ,, Ano, jsem tak částečně...." Dany mu začala vyprávět, co se před rokem stalo právě tady a zahrnula do toho i část se svými sny a Katčinou radou, jak to řešit. Chlapec vypadal čím dál tím překvapenějc, jako by nevěřil vlastním uším, ale i tak neustále přikyvoval.
Když Dany se svým vypravováním skončila, rozlehlo se ticho. Chlapec se prodíral těmi informacemi, co získal v souvislosti s událostmi. Nakonec ale řekl: ,,Je-li to tak, vím, jak se odsud dostat. To, co ti kamarádka poradila, nebyl způsob, jak se snů zbavit, nýbrž jak se stát jeho plnou součástí. Pravila jsi, že se toho dočetla v nějaké knize?" Daniela přikývla. ,,Ale já o žádných takových knihách nevěděla. Že by existovaly, i když jsem po nich dokonce pátrala. A kdo by chtěl, aby jsem se stala součástí vlastní noční můry?" Nechápala stále. ,,Můj pán... to on jediný vlastní tyto knihy a tvé kamarádce ji zjevně podstrčil. Tím, že se staneš součástí svého podvědomí, by tě měl vlastně ve své moci," vysvětloval. Dany začínala chápat, ale měla ještě spousty otázek. ,,Kdo je tvůj pán? A to se stal tvým pánem taky tak, jako chce teď dostat mě?"
,,My jej nazýváme Diablo. Nepozastavila jsi se nad tím, proč se zrcadlu říká "Duchovo"? Duch zrcadla je právě Diablo a do své moci zatím získal všechny vlastníky tohoto zrcadla. Ale tím, že se nám do rukou dostaly jeho knihy, víme, jak se toho působení zbavit. Můžeme odtud dostat tebe a jestli se nemýlíme, i sebe," odpověděl a když viděl, že se opět Dany chystá na další otázku, mávl rukou, ať si to nechá na později. Vysvětlil, že není času nazbyt. Jakmile začne svítat, už nebude úniku.
Vyšel z jeskyně a jak předpokládal, Dany jej následovala. On však před ní zastavil. ,,Dál nás musíš vést ty. Je to svůj sen, dostaň nás do té budovy." Dany to hnedle pochopila, zavřela oči a představila si chodbu v budově. Když oči zase otevřela, stáli již tam, kde si představila. Hned, jak se vzpamatovala z toho, co se právě stalo, všimla si, že ten kluk šel dál chodbou přímo k jejímu pokoji a rozeběhla se za ním.
,,Kde jsem?! Měla bych být ve svém pokoji, jestliže jsem ve svém snu, ne?" vyděsila se Daniela, když v pokoji nikdo nebyl. ,
,Ne, přece tu nemůžeš být dvakrát. A teď se podívejme na to nadělení."
,,Hm... Musíme sestavit celé zrcadlo, jeden kousek nestačí," poznamenal a podíval se na Dany. ,
,A jak je mám asi sehnat, když ještě k tomu už nemáme čas?" nechápavě odvětila.
,,Představ si je. Jako když jsme se od jeskyně dostali sem, tak se sem dostanou i kousky zrcadla." Teď už to pochopila a rychle si představila celé zrcadlo a pak, jak je rozdělené na ty střepy.
V tu ránu se před nimi objevil i zbytek střepů. Nikdo nic nemusel dodávat. Opět si představila celé zrcadlo, ale naopak, jak se skládá z těch částí.
A bylo to. Zdrcadlo na sobě nemělo ani známky toho, že by bylo rozbité, kousky se dokonale spojily.
,,Poněkud lehké, ne? A už můžu zase zpátky. Konečně!" zajásala Daniela. ,,Ne tak zhurta. Ještě máme 20 minut do svítání. Představ si mého pána. Přeci jsi ho už viděla. Musela jsi ho vidět, stejně jako každý vlastník." Dany se zamyslela. Kdy ho tak mohla vidět? Vzpomněla si, že tenkrát v tom zrcadle byl čísi stín. To byl zjevně jeho stín. Rychle si to celé představila. Bohužel ale ne tak, jak měla. V hlavě se jí objevilo spolu s vykreslením Diabla i zrcadlo, v němž byla jeho podoba.
Jako mávnutím kouzelného proutku se objevil v zrcadle vír, z nějž pak vystoupila podoba samotného "pána" - Diabla, který se záludně pochechtával.
,,Je pozdě, dětičky. Za chvíli výjde slunce a vy už se z mé moci nedostanete. Vím o tobě všechno, Danielo. Znám tvé obavy i největší tužby, které bych ti mohl vyplnit jako nic, kdyby jsi se mi dobrovolně podvolila." Zasmál se tajemně a Dany se v hlavě začaly přemítat věci, kterých se vždy nejvíce děsila, jak mizí v dáli a věci, po nich vždy tak toužila.
,,Tak dost! Přestaň zdržovat! To je lež, nevěř tomu!" reagoval rychle ten chlapec. Diablo v zrcadle opět opakoval tajemný smích a pohrdavě se na něj podíval. ,,Že to říkáš zrovna ty. Zrádče. Chtěl by ses vrátit mezi živé? Ale to nepůjde, když jsi smlouvu podepsal dobrovolně a z vlastní vůle, už se odsud nedostaneš. To je zákon, a ty ho znáš." Pak tajemně přiznal Daniele: ,,Rozhodneš-li se tu zůstat dobrovolně, tvá tělesná schránka bude má. Tvůj život bude můj, ale splním ti všechno, na co si jen vzpomeneš." Vypadalo to, že Dany se naprosto poddala svému podvědomí. Zdálo se, že nakonec získá Diablo i ji.
Každou uběhlou minutou ztrácel chlapec víru v to, že Dany dokáže vzdorovat a jeho pán se tvářil už jako jistý vítěz.
,,Nemusíš se přeci mračit, alespoň teď nebudeš v téhle části sám. A legenda opět ožije!" pravil Diablo s ďábelským smíchem. ,,Tři minuty do východu. Už není možné vyhrát. Jste moji!" prohlásil a vytáhl jakousi listinu s černým ptačím perem. ,,Jsi už jistě rozhodnuta. Tak sem napiš své přání a podepiš se, až se tvé přání vyplní, budeš v mé moci!" Dany uchopila pero a bez zaváhání napsala svoje přání na listinu.
Když ji doplnila, Diablo nečekal a přání si přečetl. ,,Nesmysl! Hloupost! To nemůžu! Chceš si ze mě dělat legraci?!"
,,Ale vůbec ne, pane všemocný, však jste mi slíbil vypnit vše! Tak do toho!" Sebejistě jej Dany povzbudila. Diablo nabručeně "zavrčel", ale přání splnit musel, ať chtěl, či ne. Jeho obraz v zrcadle zmizel a začalo svítat.
Dany rozespale zívla a promnula si oči. Zase ležela ve své posteli. Nebyla si tedy vůbec jistá, jestli to bylo tím přáním, či to byl opravdu jen neskutečně živý sen. O tom, že to sen nebyl, se přesvědčila, když uviděla na stolku pod oknem střípky ze zrcadla. ,,Že by se mé přání opravdu splnilo? Tak to je paráda!" Zaradovala se a hnala se do koupelny.
Všichni už byli v jídelně, jen ona ještě v pokoji. Když naklepávala deku, vypadl z ní jakýsi dopis.
-> "Nevím sice, jak jsi to udělala, ale dokázala jsi to. Díky tobě jsem opět tím, kým jsem byl, ačkoli mi stále nedává smysl, jak je to možné. Přelstít Diabla se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Duchovo zrcadlo je v dobrých rukou, o tom není pochyb. Ale on se jen tak nevzdá, buďte na pozoru. Kdyby jste potřebovali pomoc, stačí si to jen přát. Vděčím vám za svou svobodu, tak to nějak musím oplatit. Rozhodně jsme se neviděli naposled, tomu věř.
Podepsán: Daniel"<-
Po přečtení dopisu zůstala Dany nevěřícně zírat do prázdna. Teď už se ujistila, že její přání se opravdu splnilo do posledního puntíku. Také si hned, jak přečetla jméno, vzpomněla, kdo to je a kde jej už viděla. Teď už jí bylo všechno nanejvýš jasné.
Když se konečně probrala z transu, složila dopis a uložila jej do tašky, aby ho neztratila. S dobrým pocitem vyběhla z pokoje a už ode dveří jídelny na své kamarádky volala, kolik jim toho musí říct.......
........................
Autor: Tečka

Eso
Příběh, který vám budu vyprávět, nikde jinde nenajdete. Pochází ze severních zemí a začíná v jednom domku na kraji malé osady.
,,Kde zase je? Za chvíli padne noc a on se zase courá někde venku. Snad se nedostal moc daleko.“
,,Snad se ještě vrátí." Když jí kdosi skočil do řeči, vyděsilo ji to.
,,Tak tohle už neříkej! Bratr se jistě vrátí," hlesla.
,,Oh, jistě. Jako posledně, když jsme ho museli jít hledat?" pokračovala dále ta, jež ji vyrušila.
,,To už by stačilo! Ty už máš být v pelechu! Tak mazej, já tu na něj počkám," přikázala přísně a za nezbednicí se jen zaprášilo.
,,Tak dobrou,“ bylo už jen slyšet.
Sisi, nejstarší ze štěňat, jež v tomto domku přebývali se svými pány, zůstala vzhůru ještě dlouho do noci. Seděla před domem a starostlivý pohled upírala před sebe, až kam se jen dalo v té tmě vidět.
Tu se na kopci, kousek od domku, objevil čísi stín. Zjevně toho, na koho čekala. ,,No nazdar," bylo od něj slyšet, když se k ní blížil. Snažil se okolo ní proklouznout a zdálo se, že se mu to i podaří, ale bohužel.
,,Eso? Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptala se jej s neobyčejně klidným hlasem.
Polkl. ,,Jé, Sisi, to máme dnes ale krásnou jasnou noc, že?"
,,To je sice pravda, ale to neznamená, že se můžeš toulat kde a kdy chceš! Tak kde jsi zase byl?!" Tón jejího hlasu se úplně změnil. Asi byla dosti naštvaná. ,,Já vím. Ale co je ti co do toho, kde jsem byl? Já můžu být kde chci," odvětil drze Eso.
,,Jo tak takhle. A to, že si o tebe děláme starosti, ti je jedno?! Pokud vím, pro každého tu platí stejná pravidla a ty je taky budeš dodržovat, ať chceš nebo ne!"
,,A co když už tady být nechci?! Stejně mezi vás nepatřím! Vy jste ti domácí mazlíci, ale já chci být tam venku! Kdybych jen tak mohl odejít! A šel bych si kam chci a nikdo by mi to nemohl zakázat."
,,Chceš?! Tak si jdi! Nikdo ti přeci nebrání!" zmohla se naposledy Sisi a vešla do domku.
Eso zůstal stát vítězně před domem. Ale ne na dlouho. Nakonec šel také dovnitř.
Všichni už, zdá se, spali a tak jen potichounku našlapoval ke svému pelíšku, do kterého pak ulehl a dal si packu přes oči. ,
,Eso?"
,,No? Co je, sestřičko?" Sundal packu a pohlédl na svou ospalou sestřičku.
,,Ty chceš opravdu odejít?" zeptala se smutně.
,,Ach, sestři, tys to slyšela?" Povzdechl si. ,,Ano, protože..." Chystal se odůvodnit, když mu do toho skočila. ,,Ne! Patříš! Patříš k nám! Vždyť jsme rodina! My k sobě patříme, nemůžeš odejít. Nesmíš. Bylo by nám smutno. Slib, že neodejdeš!" V jejím hlase bylo slyšet zoufalství. Ona snad jako jediná měla Esa opravdu ráda.
,,Ale..." Zarazil se. Nechtěl o tom mluvit. ,,Sestři, jdi spát. Ráno moudřejší večera," řekl tedy jen a když odešla, pohlédl k oknu. ,,Ne, sestři, nemáš pravdu. Nikomu bych nechyběl.".....
*******************************************
,,On se včera nevrátil?"
,,Vrátil!"
,,A kde teda je?"
,,Odpusťte," pravil tiše Eso, když byl nějaký ten kus od domku, kde předtím bydlel. Už se ale neohlížel a vyběhl kupředu. Kupředu své nové budoucnosti.
Začal padat sníh. Byl daleko, už hodně daleko. Mrazem se zatřásl. Byl unaven a musel si odpočinout. Ulehl pod převis a usnul.
,,Kluku... Kluku, vstávej nebo tu chceš snad umrznout?"
,,Heh... cože...?" zeptal se Eso zmateně kohosi, nad ním se tyčícího. ,,Počkat, vy jste... Vy tu jako žijete? Vau..." Stanul úžasem, když jej pořádně spatřil. ,,Nemýlím se. Já už vás tehdá viděl. Ale to jsem byl blíž...."
,,Blíž kam?"
,,Ale nikam!" Otřepal se rychle z myšlenek.
,,Hele, kluku. Ať jsi odkudkoli, vrať se tam. Tady s takovým nepřežiješ," pravil mu.
,,Ale já se nemám kam vrátit. Já tam nepatřím. Ale mohl bych jít s vámi, ne?" Nadšeně na něj zíral. Pes, který jej probudil, ale zavrtěl hlavou. Pokynul směrem, odkud se domníval, že Eso přišel a zmizel.
Eso už ani nestihl reagovat. Ale vrátit se nemínil a rozhodl se ukázat, že tu dokáže žít.
Příštího rána se rozhodl udělat něco, co by jistě toho divokého psa přesvědčilo. Vydal se ještě výš do hor.
,,Ha. Já všem ještě ukážu. Zvládnu toho víc, než si kdo myslí," povídal si pro sebe. Z nenadání mu ujela ve sněhu packa a on zděšeně zaječel. Když zaostřil, valila se na něj z hora halda sněhu. Eso nečekal a rozeběhl se dolů. Lavina jej ale doháněla, nabírala na rychlosti i mohutnosti. Začal být zoufalý. Je tohle snad jeho konec? Z neopatrnosti se mu zamotaly nohy a dolů se začal kutálet. Lavina byla ale rychlejší a rychlejší.
*TddddnnN....*
,,Kde to...? Jsem snad v nebi?... Je tu tedy zima..." zamumlal Eso a otevřel oči. Nestačil se divit. On žije! Ale kde to je? Zjevně nějaká utajená chodba, jak se tak koukal. Ale vchod byl uzavřen nejspíše velkou vrstvou sněhu. Obrátil tedy svůj pohled do tmy na druhé straně. Je to chodba a tak ho napadlo, že by mohla mít i jiný východ. Vydal se tedy dál.
Netrvalo dlouho a ovanul ho čerstvý vítr. Po chvíli k němu dolehlo i světlo. Z hluboka se nadechl. Konečně byl venku. Ale kde. Pod ním se rozkládala nádherná stříbřitá krajina.
Po této zkušenosti se zde rozhodl raději zdržet. Vypadalo to, že mu tu nehrozí žádné nebezpečí.
Uběhlo pár dní. Eso se toulal krajinou opět k jezírku, kam chodil pít. Za těch pár dní, co tu je, ještě nebyl za jezírkem. Zvědavost ho lákala. A tak přeskákal přes pár kamenů do jeho půlky. Dál už kameny nebyly. Za to bylo ale jezírko zmrzlé. Opatrně, zlehka našlapoval a tak se dostal na druhou stranu. Zajásal ale předčasně. Těžkými kroky se k němu kdosi přibližoval. Hrůzou úplně zkameněl. Stál tváří tvář obrovitému lednímu medvědovi. Když se ne a ne hnout, medvěd po něm máchl svou velkou tlapou. Eso se jen tak tak vzpamatoval a přikrčil se. Bylo to jen o chlup. Rychle podběhl pod medvědem a utíkal pryč. On se ale vydal za ním. Eso si myslel, že jestli z tohohle vyvázne živý, tak nad ním drží ochrannou ruku někdo opravdu mocný.
,,Tak tohle je malér. Jak se ho mám zbavit," oddychoval při běhu Eso. ,,Už vím. Čím větší jsou, tím tvrdějc dopadají." Obratem proběhl zpět, přičemž míhal medvěda. Ten naštěstí neměl ani tušení, co má Eso v plánu a bez zaváhání jej následoval.
Eso již byl u jezírka. Na chvíli se zastavil a vydýchal se. Medvěd ho zatím doběhl. ,,Ha! Tak pojď!" A vydal se na zledovatělé jezírko. Led byl tenký, jeho udržel jen ztěží. Co teprve medvěda.
Plán mu dokonale vyšel. Jak vstoupil medvěd na led, začal praskat. On jen tak tak vyskočil na první kámen, než se rozlomil led i pod ním. Zdálo se, že má vyhráno. Medvěd neměl už náladu jej přes vodu následovat a tak se Eso dostal až na druhý břeh, kde si pořádně oddechl.
***************************************
Je to už pár měsíců, co se tu Eso zdržuje. Zalíbilo se mu tu. Párkrát se sice potyčky s medvědem opakovaly, ale kupodivu jej nikdy přes vodu nenásledoval.
Dnes Eso odpočíval na sněhovém výklenku před jeho chodbou. Byl klidný den, i když byla zima. Na tu si ale už zvykl a nevnímal ji.
Z klidu ho vytrhlo až ne nějak moc vzdálené zabručení. ,,Co zase ten medvěd vyvádí?" optal se sám sebe a seskočil dolů. Přeskákal na druhou stranu jezírka a.... nic. ,,Kde je?" Tohle mu bylo podezřelé. Zabručení, po kterém následovalo něco ve smyslu "Tak kde je kdo?! To mě tu jako necháte sežrat?!" mu dalo odpověď. Bez zaváhání se vydal směrem, odkud to přišlo.
Nestačil se divit svým očím. Na skále se velmi nešikovně držel jakýsi pes. Přišel mu hrozně povědomý. Pod skálou postával medvěd, jen čekajíc, až se pes konečně pustí.
Eso přiběhl blíže a zavrčel, aby si jej medvěd všiml. ,,Ale ty potvoro. Tak na slabší ty si budeš dovolovat? A co takhle já? Ti nebudu stačit?" Medvědovi se pošťuchování nelíbilo a hnal se k němu. ,,Utíkej!" zvolal Eso na toho na skále a vedl medvěda pryč.
Rozhodl se použít stejný trik jako vždy a vydal se na druhou stranu jezírka. Tentokrát jej ale medvěd i nadále následoval. Co si teď počít? Eso zamířil do chodby. Medvěd samosebou za ním. ,,Jasně ty chlupatý mizero, jen pojď." Šeptl si pro sebe a když byl u vchodu, rychle odbočil a skočil do závěje na jeho straně. Toho si medvěd nevšiml a vběhl do chodby. Z venku už uslyšel jen hlasité zavytí. Chtěl vyběhnout, ale těsně před nosem mu sjela lavina a uzavřela ho tam.
Z laviny se taky až dole u jezírka vyhrabal Eso.
,,Eso!" zavolal ne něj někdo. Zjevně ten, koho zachránil. ,,Našla jsem tě. Konečně. Ani nevíš, jak dlouho jsme tě hledali! Díky bohu, že žiješ. Už jsme pomalu ztráceli naději." Eso se celý vyhrabal a překvapeně pohlížel na psa. Nejdříve nevěděl, s kým má tu čest, ale pak si vzpomněl, odkud ten hlas zná.
,,Sestři?! Co ty tady..." neodřekl ani.
,,Nic neříkej a pojď. Ostatní čekají za skálou." A už jej vedla s sebou.
,,Eso, jsi to vážně ty."
,,To není možné."
,,Žije. A já ho našla," oznámila ostatním jeho sestřička.
,,Jsi ty vůbec normální? Jak tě tohle jen mohlo napadnout?! Víš ty vůbec, jak dlouho jsme tě hledali?!" Spustil hned na něj jeho starší bratr. ,
,Ale bratře, nebuď takový. Eso mě zachránil. Měl jsi ho vidět!" zastala se ho sestřička.
,,Takže máš, co jsi chtěl? Hlavně, že jsi v pořádku," odvážila se říci Sisi a Eso přikývl.
,,Ale jsem rád, že vás vidím."
,,To my také, ale je mi jasné, že odvést tě odsud už asi nemůžeme," pravila trochu smutně.
,,Ne, Sisi. Já... mám to, po čem jsem vždy toužil. Byl to můj sen. Jsem svobodný." Sisi chápavě přikývla.
,,Kluku, ty jsi třída!" ozvalo se za nimi. Byl to ten pes, co tenkrát Esa zachránil. ,,Teď vím, že nebudeš přítěží. Můžeš se k nám přidat."
Eso na něj pohlédl a zavrtěl hlavou. ,,Ne. Nechci k vám. Já jsem doteď jel sám za sebe. A tak mi to vyhovuje." Obrátil se ještě k sourozencům.
,,Sestřičko. Buď na sebe opatrná, ano? Slib mi to. Já tu musím zůstat, ale ty musíš chránit Sisi a ostatní." Sestřička přikývla se slzami v očích. ,,Sisi, omlouvám se. Byl jsem tvrdohlavý. Neměl jsem odejít beze slova, ale věřím, že to tak bude i nadále dobře." Sisi odpověděla chápavým pohledem. Nakonec se podíval na bratra. ,,Zatím nashle, bratře." Krátce se poklonil, obrátil se a zamířil pryč, do hor. Naposledy se ještě z výše skály na ně podíval. ,,Sbohem."
..........................
Autor: Tečka

Koukám, koukám, že nám to tu trochu zkomírá. Když fouknu, všude se tu výří prach, chtělo by to tu trochu poklidit...
Tož, dlouho tu nic nebylo. A já si dneska dělala trochu pořádek v PC a našla jsem jednu povídku, co jsem měla za úkol psát do školy. Tak vám jí sem také dám, ať opět můžete bědovat nad mým spisovatelským anti-talentem a hlavně, aby nám to tu tak nechátralo.
PS: Možná to nebude k pochopení, ale z toho si nic nedělejte.
Pěkné počteníčko přeje Tečka.